Prapočátky současného společenství mládeže farnosti Brno-Lesná sahají ještě před oficiální
ustanovení této farnosti na počátku roku 2005. Se skupinkou dětí a mladých začal jáhen Jiří Maxa
nacvičovat v klubovně „Drutis“, kde se v minulosti lesenští věřící scházeli k nedělním bohoslužbám,
divadelní představení o svaté Ludmile či Podzemní klášter. Zde můžeme najít zárodek dnešního
spolča, jak bude také na dalších řádcích společenství mladých označováno.

Ono spolčo se nedalo (a nedá se ani nyní) vymezit přesně věkově. Objevují se v něm osoby, které
ještě mají daleko k tomu, aby dostaly občanku, tedy vlastně děti. Na druhé straně do něj patří i lidé
okolo Kristových let anebo již za nimi. Ať tak či tak, každý má ve spolču své místo a je vítán.
Společenství mladých prošlo ve své historii několika etapami. Bylo potřeba je absolvovat, bez nich
by nebylo spolčo tím, čím je. První z nich již byla krátce naťuknutá – etapa poznávání. Je to logický
počátek. Aby jakékoli společenství mohlo vnitřně i navenek fungovat, musí se jeho členové nejprve
více poznat. V případě našeho spolča se jednalo právě o mnohé nácviky divadelních her, setkávání v
tělocvičně při hře florbalu, fotbalu a dalším sportování apod. Nenásilně se odstraňoval ostych ze
vzájemné neznámosti a utvářely se počátky nových vztahů.

Aby nezůstalo jen u povrchního kamarádství, bylo potřeba projít fází prohlubování nově navázaných
vztahů. K občasnému setkání při sportu se přidaly další divadelní hry, náročnější časově, na
zkoušení, i obsahově (např. život sv. Jana Nepomuckého, představení „Odpusť, Natašo!“ z doby
pronásledování křesťanů v Sovětském svazu, „Sejdeme se v nebi“ o životě a smrti kněze Jana Buly,
který byl zabit komunisty v souvislosti s babickými událostmi). Mladí zažili spoustu krásných chvil
během nacvičování těchto divadelních her a hlavně také při cestách na mnoho míst republiky, kde
tyto hry předváděli (Děčín, Praha, Třebíč, Rokytnice nad Rokytnou apod.). Vždy to bylo spojeno s
posezením a příjemným vykládáním bez časového omezení „honem, rychle“. Na to navázaly i
jednodenní výlety na zajímavá místa, případně s nějakou venkovní hrou, ale hlavně také i s
duchovním programem. V této chvíli se začali přidávat i noví lidé, noví členové společenství.
Všechna tato relativně krátkodobá setkání směřovala k vrcholu v podobě víkendových duchovních
obnov, které přinášely a stále přináší nový a lepší rozměr jak mezilidských vztahů, tak duchovní
úrovně mladých. Tyto obnovy se konají téměř výlučně na Velehradě zpravidla šestkrát až osmkrát
za rok. Podstatou je mše, modlitba, adorace, úvahy, ale nechybí ani přátelské posezení, sport,
vycházky apod. Prohlubují se vztahy k Bohu i ke druhým.

Duchovní obnovy na Velehradě jsou zlomem v životě spolča. Došlo po nich ještě k rozvětvení na
úterní adorace v Duchovním centru a páteční večerní „biřmo“ (původně jako příprava na přijetí
svátosti biřmování, nyní ale obecně jako vzdělávání ve víře pro všechny zájemce). Spolčo tak pečuje
o zachování modlitby i rozvíjení svého duchovního vědění.

Takto upevněné společenství je již schopné nabízet své síly jako celek i pro farnost a druhé lidi –
pořádání adorací, společných modliteb, pomoc při farních akcích, úklid, nabídka pro děti, péče o
staré a osamělé atd. Z tohoto úhlu pohledu mladí nasazují své síly z největší části pro děti s
výhledem pro budoucnost jejich i celé farnosti. Princip je podobný jako při vzniku našeho spolča –
letmé oťukávání na krátkých akcích (např. mikulášská besídka, sportování, farní den apod.),
následně víkendovky fungující na principu „anděl – andílek“ (každý mladý má na starost jedno či dvě
děti v běžných denních činnostech i v duchovních záležitostech), a jako největší pak letní tábor
(společný týden her a modliteb). Nejdůležitějším cílem je zasít do dětí co nejhlouběji zrníčko víry,
aby o ni později během kritického období dospívání nepřišly. Děti pak také postupem času zapadají
do spolča.

Společenství mladých je momentálně schopno fungovat i s přesahem mimo farnost. Zapojilo se do
projektu adoptovaných farností, kdy takto „adoptovalo“ farnost v Olbramkostele, kam se
pravidelně mladí jezdili modlit a setkávat s místními obyvateli, dále také navštěvuje modlitební
setkání a duchovní obnovy v Miroslavi, duchovně nejpevnější členové spolča se účastní i činnosti
pro vězněné (duchovní obnovy ve věznici Rýnovice, Kuřim, Valtice).

Každý, kdo dokázal absolvovat výše popsanou cestu, je nyní pevným členem společenství.
Podstatné je také jeho nasazení a umenšení sebe samého, ochota dát se Pánu a druhým lidem.
Cílem společenství není ukázka toho, jak je organizačně schopné, že dokáže být na spoustě míst při
spoustě akcí, ale především pomáhat svým členům být dobrými křesťany a žít naplno svou víru v
každodenním životě, pomáhat tak svým svědectvím ostatním lidem, kteří už třeba ztratili radost v
životě či naději, a také malé děti a „nedělní“ křesťany navádět na správnou cestu k Pánu.
Rádi mezi sebou přivítáme každého, koho výše psaný text zaujal 🙂