P. Martin Středa

11.11.1587 Hlivice (dnes Gliwice v Polsku) – 26. 8. 1649 Brno

Po otci pokřtěný Martin se narodil jako nejstarší ze tří synů v rodině městského radního. Když vychodil základní školu v Hlivici a v Hlohovci, uměl výborně česky, polsky a obstojně německy.

Roku 1604 odešel za dalším vzděláním na pražskou jezuitskou kolej. Po čtyřech letech studií přišel v září 1608 poprvé do Brna, aby absolvoval povinný dvouletý noviciát. Středa ukončil noviciát složením slibů chudoby, čistoty a poslušnosti v září roku 1610. Poté ho představení vyslali na další studia do Štýrského Hradce, kde se mladý jezuita zdokonaloval v němčině, latině a filozofii a rozhodl se pro aktivní působení mezi bližními.

V roce 1615 byl povolán do Prahy a na řádových školách vyučoval rétoriku, sám se věnoval studiu teologie. Po stavovském povstání se s dalšími jezuity uchýlil opět do Štýrského Hradce, kde byl roku 1620 vysvěcen na kněze. Do Prahy se vrátil o rok později a připravoval se na misijní činnost. Jako první byl na sloučeném Karlově a jezuitském vysokém učení jmenován doktorem filozofie. Roku 1625 přidal ještě doktorát teologie.

Rozsah jeho nadání a šířka zájmů jsou obdivuhodné: kromě bohosloví a jazyků se vyznal v historii, lékařství, právech, hospodářství i stavitelství. Byl vynikajícím řečníkem a psal básně. Roku 1624 složil čtvrtý slib Tovaryšstva: připravenost konat misie kdekoliv, kam bude poslán z papežova rozhodnutí. A tak v září 1625 přišel do Brna podruhé, tentokrát jako rektor brněnské koleje v době, kdy se město těžce vzpamatovávalo z ohrožení tureckými útoky, hladu a epidemií. Rektor Středa se postaral o dostavění koleje, obnovu zpustošeného jezuitského majetku, pořídil pro kolej a okolí vodovod z Řečkovic, založil tři rybníky. Zřídil také bezplatný seminář pro nemajetné studenty, věnoval se péči o chudé, nemocné a bezmocné. Sám byl neobyčejně skromný, při své výkonnosti žil v naprosté chudobě a prostotě. V té době již vyrostl ve velkou duchovní a mravní autoritu a v přední osobnost české jezuitské provincie. Byl proto vybrán pro úřad rektora u sv. Klimenta v Praze, kam nastoupil na podzim 1629.

Čekalo ho pět těžkých let, spojených se vpádem Sasů do Čech, hladem a morem. Martin Středa organizoval studentský obranný útvar a utužoval řeholní kázeň svých podřízených. Jakoby podstupoval přípravu na pozdější události v Brně. Po saském vpádu Prahu opouští, po návratu v roce 1632 usiluje o obnovu a zdokonalení školství i poničeného majetku. V únoru 1638 nastupuje do nejvyšší řádové funkce v české provincii – stává se provinciálem. Za svého tříletého působení nezměnil svůj laskavý, ale i náročný a přísný přístup k podřízeným. Jezdil na vizitace, pomáhal organizovat sociální i zdravotní pomoc, o níž jednal i s císařem Ferdinandem III., snažil se zmírnit hrůzy zdánlivě nekonečné války.

V březnu 1641 předal provinciát a potřetí přišel do Brna, kde nastoupil úřad rektora brněnské koleje. Čekalo ho opět několik plodných, ale strastiplných let. Již v září 1643 oblehli Švédové Brno, ale vrátili se k Olomouci. Po vítězství Švédů u Jankova (6. března 1645) připravoval páter Středa své podřízené i brněnské občany na obranu města. Část bratří poslal do bezpečí, zbytek pověřil konkrétními úkoly. Zorganizoval studentskou legii a duchovně povzbuzoval i materiálně podporoval obránce Brna. V nejtěžších chvílích hledal u P. Středy povzbuzení i velitel obrany generál de Souches.

P. Středa nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby, udržoval v obráncích města odhodlání a bojovou morálku, maximálního nasazení dosáhl zejména u svých studentů, kteří v počtu asi 70 odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou mezi kostelem sv. Tomáše a jezuitským. O statečném počínání P. Středy kolovaly legendy, které je stavěly na roveň zázraku. K tomu přispělo i neobyčejné ukončení bojů: poslední koule, vypálená z většího děla na město, skončila prý u Středových nohou a znehybněla. Stalo se údajně 15. srpna 1645, na den Nanebevzetí P. Marie, a skončilo tak švédské obléhání.

Po něm P. Středa nejen konal a organizoval děkovné bohoslužby, ale zasloužil se i o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí. Krátký oddech pro něj znamenalo převzetí úřadu spirituála u sv. Klimenta v Praze, kde se mohl věnovat duchovní činnosti a vytvořil zásady duchovního života. Na Nový rok 1648 byl však opět jmenován provinciálem, což představovalo náročné cestování po celé zemi a organizování pomoci, tentokrát Praze, obležené Švédy. Oslabený organismus reagoval propuknutím tuberkulózy.

P. Středa si přál zemřít v Brně, kam se dal převézt z cesty po Slezsku. Byl pochován v kryptě jezuitského kostela. P. Martin Středa si získal všeobecnou úctu a uznání, dosáhl titulu ctihodný, jeho bojující studenti byli odměněni četnými výhodami. Byl vědcem i pedagogem, zanechal množství pozoruhodných spisů i básnických textů. na jeho počest je pojmenována ulice v centru města.

Více o P. Martinu Středovi

Bl. Marie Restituta

1. 5. 1894 Brno-Husovice – 30. 3. 1943 Vídeň

Bl. Marie Restituta (občanským jménem Helena Kafková) se narodila jako šestá ze sedmi dětí 1. 5. 1894 v Brně-Husovicích. Po dvou letech se celá rodina natrvalo usídlila ve Vídni, kde Helena odmalička vyrůstala a později studovala. Láska k člověku ji přivedla k ošetřování nemocných a k řeholnímu životu, jak jej poznala u sester III. řádu sv. Františka.

Dne 23. 10. 1915 slavila obláčku s obdržením řeholního jména Marie Restituta. Toto jméno mučednice (s pam. 17. 5.) z počátku IV. století v latině znamená Obnovená. Protože měla nekompromisní povahu a mezi její vlastnosti patřila i důslednost a také ráznost, na pracovišti jí později přezdívali Resoluta.

Restituta byla naprosto spolehlivá, klidná, pevná osobnost. V osobním jednání byla spíše mírná, zdvořilá, plná klidu a sebejistoty, k pacientům vždy laskavá. Podle jejich potřeb a svých zásad jednala velmi energicky, zejména jednalo-li se o dobro pro bezmocné nebo o záležitosti víry. V řeholním společenství řídila sbor sester, organizovala slavení svátků a oplývala i humorem.

Po noviciátu pracovala půl roku na chirurgickém oddělení v Neun-kirchen jako instrumentářka a pak tři roky na interně v Lainzu. Odtud byla v roce 1919 přeložena do nemocnice v Mödlingu, kde až do zatčení vykonávala službu na operačním sále. Věčné sliby složila 8. 6. 1923.

V prosinci roku 1941 na ni přišlo udání, že rozšiřuje protiněmecké texty. Jako důkaz posloužil kopírák z odpadkového koše, přes který byl přepisován text s názvem “Vojenské písně,” jež byly protestem proti válce a údajně zesměšňovaly hitlerovské Německo. Dále také šlo o leták, upozorňující, že nacistické úřady zakázaly manifestační shromáždění katolické mládeže v katedrále ve Freiburgu. Oba texty donesla sestra Restituta a chtěla s nimi, asi při příležitosti slavení masopustu, seznámit spolusestry.

Na Popeleční středu, 18. 2. 1942, byla z operačního sálu odvedena do vězení a 29. 10. 1942 odsouzena “za velezradu” k trestu smrti, který byl vykonán po třináctiměsíční vazbě, 30. 3. 1943 v 18.21 hod.
Po vynesení rozsudku napsala o svém odpuštění v dopise z 1. 11. 1942,:

“Odpustila jsem ze srdce všem, kteří se podíleli na mém odsouzení… prosím, nikomu nic nevyčítejte, odpusťte všem ze srdce tak, jak to činím já.”

V listopadu 1988 byl zahájen beatifikační proces a 21. 6. 1998 ji ve Vídni papež Jan Pavel II. slavnostně blahořečil.
Památka Marie Restituty je v brněnské a vídeňské diecézi slavena 29. 10. a v martyrologiu je připomínka 30. 10. Dosud jedinou církevní stavbou, nesoucí její jméno, je naše Duchovní centrum P. Martina Středy a blahoslavené Marie Restituty.

Na rodný dům Restituty v Dukelské ulici č. 27 v Brně-Husovicích byla umístěna pamětní deska od J. Šindlera a blízký park nese od roku 1999 její jméno.

Více o bl. Marii Restitutě